Text na stránkách 2

— 386 — vými prsty. Při každém kroku šeptal: „Honorino, jste zde? slyšíte mne? Já jsem to, váš starý přítel; nejne- šťastnější, váš nejuctivější přítel. Nebojte se ničeho, ne- mějte strach, nic vám nechci vyčítat. Byl jsem v Pa- říži šílencem, cesta mne změnila. Otec vám přináší útě- chy. Neusmrťte se, zhynul bych.“ Pozastavil se, odmlčel a naslouchal. Slyšel pouze tlukot svého srdce. Zmocnil se ho strach: sedl si na okamžik na podlahu, aby svůj dojem poněkud utišil. „Honorino!“ vzkřikl vstávaje, „jste mrtva?“ Smrť mu nyní odpovídala. Klopytnul o jakési nářadí a jeho ruce se ponořily v kaluž krve. Klesl ná kolena, podepřel lokte o postel a zůstal do rána v tomto postavení. Neptal se, jak toto neštěstí mohlo povstati, ani se nedivil, ani ničeho nelitoval; krev mu vstoupila na mozek. Hlava jeho byla pouze otevřená klec, z které rozum uletěl. Poslední noční hodiny ztrá- vil opíraje se o mrtvolu, která do rána pomalu chladla. Když Le Tas se šla podívat, zda krásná její sestře- nice se již probudila, slyšela skrze dvéře vzkřiknutí, po- dobající se skřeku stračimu. Viděla zkrváceného starce, který na všechny strany hlavou klátil, jako by ji daleko od těla chtěl hoditi. Vévoda de La Tour d' Embleuse volal neustále: „Aka! aka! aka!“ To bylo vše, co mu zůstalo z daru mluvy, onoho nejkrásnějšího práva člo- věka. Obličej jeho strašně se šklebil, jeho oči se otví- raly a opět zavíraly, nohy jeho byly bezvládné, tělo jeho k lenošce připoutáno, ruce jeho mrtvy. Le Tas mimo zbozňování své velitelky jiného lid- ského citu neznala. Jest to osud chudých příbuzných, že se mocně připoutají k rodině, buďto v nenávisti anebo zášti. Tato nestvůra vrhla se na tělo své velitelky s výkřikem, jakému podobný jen v poušti by jsme za- slechli. Vytrhla nůž z velké a hluboké rány, která více nekrvácela; donesla ve svém náručí mrtvolu na lože, lí- bajíc ji šíleně. Kdyby duše mohly ve dví se rozdělit, byla by sobe na ukor svou drahou Honorinu k životu probudila. Brzy následovala zlosť jejímu bolu. Te Tas nepochybovala ani okamžik, že vévoda byl vrahem. Po- ložila mrtvolu opět na postel a vrhla se zuřivě na pana de Ta Tour d' Embleuse. Tloukla ho vší silou, kousala ho do rukou a hledala jeho oči, aby mu je vyškrábala. Avšak vévoda byl vůči tělesné bolesti úplně necitelný. Odpovídal tomuto násilí svým jednotvárným výkřikem, který příště měl býti jedinou jeho mluvou. Zvířata po- užívají zvláštních zvuků k vyjádření radosti anebo bolu, avšak člověk, stíhnutý šílenstvím ochromeným, jest jedno z nejposlednějších stvoření. Le Tas byla dříve unavena než spozoroval, že ho bije. Celá rodina byla shromážděna kolem malého Gomeza, který škádlil domácí želvu. Pan de La Tour d'Embleu- se byl jediný, který při ranní schůzce scházel. Okna jeho byla dosud zavřena, dopřáli mu spánek. Mathieu Mantoux, který se stal horlivějším od oné doby, kdy doktor Le Bris ho v službě ponechal, pral své prádlo v malém potoku, který do moře vbíhal. Zatím vstala Žermena, krásná a usmívající jako jítro, vzbudila svou matku i chotě, byla přítomna oblékání svého syna a sestoupila do zahrady, aby vdýchala vonný podzimní vzduch. Pan Le Bris a pan Stevens je brzy sledovali. Mořský vánek kolébal jemně listy, na nichž se rosa třpytila. Krásné oranže a ohromné vonně pách- noucí citrony se houpaly na pokraji zelených větví; olivy třísnily černě světlé listy olivových stromů; těžké rožně zeleného vína vysely podél odry uprostřed prvnímí mrazíky začervenalými úponkami; fíky, druhá to již sklizeň, vypouštěly med ve velkých kapkách a několik mišenských jablek se usmívalo uprostřed listoví, jako ony buclaté nymfu z Virgila, které se schovávají, aby byly viděny. Doba květu přešla, avšak krásné, žluté a červené ovoce jsou šťavnaté květy podzimku a oči po- hledem na ně se potěší. Sluha pana Stevensa v největším spěchu tohoto ne- chal volati. Vražda byla v sousedství spáchána, celé o- byvatelstvo nalezalo se v strašném rozčilení. Louče se se svými přátely, ptal se oznamovatele, zda ví o oné události něco podrobnějšího. „Nevím nic,“ odpovídal muž. Povídá se, že jakási Francouzska byla ve své posteli mrtva nalezena.“ „Docela blízko odtud?“ přerušil ho lékař. „Asi čtvrt hodiny.“ „Nepovídá se, že to jest nová příchozí?“ „Myslím; avšak její služka mluví pouze francouzsky a nemohlo se porozuměti ..“ Má úcta! Myslíte, že jsem byl v Srbsku a škrtil Bulhary? — Ne. — Myslíte, že jsem s Bulhary bodákem lehtal Mila- na pod nosem? — Také ne. Seděl jsem v t. zv. králov- ském pohraničném městě u kamen, pouštěl modré obláčky dýmu do vzduchu a — bručel jsem. Nač? Na celý svět a zvláště zas na, nu, netahal by vás luciper, když vás ti nesčetní bývalí o nářové i se svými femininy denně několika sáhodlouhými dopisy obtěžují, žebronice, abych zase psal a hned dávají mi pokyny, nač honem mám hubovat. Ale věřte mi, moji drazí i drahé, že jsem skoro všecko hodil do svého „redakčního“ koše; byl jsem mrzut, snad si někdy tak něco vytáhnu. — Zlobím se! Proč medle ku př. nechodí dnes Mikuláš? Nač mají naši cukráři mrznouti, když nemá kde nadělovat? Pa- matuji se na svá léta mrňavá, co jsme se tu natěšili na „mističku“, ale také jak jsme se báli před čertovým ře- tězem i metlou. Celý rok je e raději poslouchali, jen abychom od Mikuláše nebyli biti. A nyní — děti se nemusí báti a proto neposlouchají. Hezká (aspoň dle rukopisu se mi tak zdá) jedna maminka mi psala v té příčině, abych se jí ujal a buď (slyšte!) sám se přistrojil neb na to jiné upozornil. Mně by se nebála ta mrňata, proto, libo-li, povím některému tomu p. t. panu Mikuláši adresu té hezké maminky dvou roztomilých dcerušek. — Také „Eis-Club“ mi psal, abych jej odporučil na- šemu ctěnému i velectěnému obecenstvu. To tak, já a odporučovat německý Eisklub, neb že bude český, odva- žuju se pochybovati, a pak jak mohu chváliti, co jsem neviděl a dobrým býti nepoznal? No tak jen páni se nehoršete, že nevyplnil jsem vroucí prosbu Vaši. Už jsem jednou prorokoval, že u nás hnedle budeme míti víc německého než českého a jak to mě mrzí, dove- dete si domysliti, když už i na ty německé tabulky mám nehorázný dopal; a nyní počínáme se u nás i „kulturně“ bavit. A až bude u nás „Ball“, rozumí se „nobl“, kdo tam půjde? Myslíte že nikdo, protože jsme tu sami, sami Češi, vlastenci? To, to, vždyť známo, že rádi zna- lostí němčiny se chlubíme a že na jeden zvuk „kulturní“ odpovídá ihned 20 Čechů taktéž v „kulturní“. A proto, aby nebylo pohoršení půjdou tam jistě mnozí, mnozí „na- ši.“ A paničky? Nu ty půjdou s „našimi“. A slečin- ky? Nu těch také několik půjde a za týden budou zas, slovanskou trikolou ozdobeny, v národním bazaru prodá- vati ve prospěch matice. Tu platí zásada: Inu všem vyhověti. — Tak vidíte, odporučuji Vám toto k adventnímu roz- jímání, abyste na to byli připraveni — zvláště vy vla- stenky — a neupadly v pokušení. Držte se jen hezky naší matičky Slavie a neuděláte-li mi to po vůli, pošlu na Vás hodně zlého Mikuláše. Nemám-li pak se zlobiti takovými zprávami? Sám bych o všem nevěděl, kdyby mě ještě na to neupozornili. Tak jen pište dál, povím vše. FEUILLETON.