Text na stránkách 2

— 130 — sem slabým a bolestným: „Můj Rodovan jest zajat! — I opakoval zprávu tuto právě přišlým vůdcům Nikolai, Perjaníku a Georgievu a vylíčil jim průběh celého děje. Bylť rozkázal včera Rodovanu, synu svému, aby s dvacíti junáky obešel tábor nizamů a v údolí „u skály“ tak dlouho skryt čekal, až by od Jivice uslyšel střelbu. Když pak Rodovan přes Viduš odešel a půlnoc nastala, vyšlo s Něgušem as 50 mužů ozbrojených nejen zbraní dobrou, ale i mužnou odvahou nizamy přepadnout. Na „zeleném hřbetu“ zdálo se jim, jakby blesk v údolí uvi- děli a hned na to, jakoby hrom tam hučel. Avšak nebyl to blesk ani hrom, ale byla to střelba a zvučné heslo spoludruhů. — I spěchali rychle ku předu a za krátkou dobu mohl Něguš dáti znamení k útoku heslem: „Pro vlasť, víru a svobodu!“ Bylo statně bojováno až skoro k ránu, když Perjaník se svými junáky na pomoc při- spěl a seč ve prospěch hajduků rozhodnul. Něguš, ne- našed syna svého mezi živými ani mezi mrtvými a ra- něnými, poznal smutný osud Rodovanův. Bolesť otcova byla veliká. Kéž by byl Rodovan raději padnul na tru- py pobitých vrahů, byl by alespoň opěván v hrdinných písních a oslaven a otec ztrativ jeho, nelitoval by ztra- ceného syna tak, jako ochuzené vlasti o přestatečného bojovníka. Ale zajetí, ten smutný los Rodovanův, bolel Něguše nejvíce! (Pokračování.) Příroda a lidé. Z „vesnických historií“ Jindř. Sienkievieze (Litvosz) (Pokračování.) — relstín. Kdyby sama spravedlnosť s vážkami v jedné, a s obnaženým mečem v druhé ruce byla vystoupla na rychtářův pekelec a stanula mezi výbory, nebyla by jich více zastrašila jako ten námořský soud, ty protokoly a obsýlky. — Hodnou chvíli panovalo ticho, až konečně po delším čase ozval se tichým hlasem Homola, při čemž se všickni k němu obrátili, jakoby se divili, že je tak smělý. „Svatá pravda! Prodáte koně, napíjete se; prodáte voly, napíjete se; prodáte prasata a napíjete se také. To je už takový zvyk.“ „A tehdy jsme se také jen tak ze zvyku napili,“ doložil rychtář. Na to výborové směleji promluvili k Řepovi. „Co's si nadrobil, to si nyní sněz.“ „Co pak je ti šest let? Anebo snad nevíš, co dělás „Hlavu ti tám neutrhnou.“ „A když bys měl narukovat, můžeš si vzít pacholka, on tě zastane v chalupě i při ženě,“ V shromáždění rozproudila se opět veselosť. V tom písař znovu otevřel ústa a všechno se stišilo. „Vy vlastně nevíte,“ promluvil, „v co byste se měli vložiti, a čeho byste se neměli ani dotknouti. V tom, že Řepa vyhrožoval ženě i dítěti, že sliboval zapáliti vlastní chalupu, do toho se vložiti můžete, a to nesmíte nechat tak zhola projíti. Jestliže Řepová přišla žalovat musí se jí soud zastati.“ „Nikoliv, nikoliv!“ zvolala zoufale Řepová, „já ne- žalovala, on mně nikdy v ničem neukřivdil. Kriste pa- ne, sladké rány Boha živého, toť už přišel konec světa!“ Ale soud zahájil líčení, a výsledek byl, že manželé Řepovi netoliko nic nepořídili, nýbrž soud pečliv o bez- pečnosť života Řepové ustanovil, aby byl Řepa na dva dny zavřen do chlívka. Aby pak mu podobné myšlenky pro budoucnosť nelezly již do hlavy, bylo ustanoveno, aby zaplatil na kancelář rubl, či-li na stříbře dva zlaté a padesát kopejek. Ale Řepa řádil jako vzteklý a křičel, že do chlívka nepůjde; a co se pokuty týče tu nejen dva, nýbrž pade- sát rublů, jež byl od rychtáře přijal, hodil na zem, křice, aby si je sesbíral kdo chce. Počínal si, že z něho šla hrůza. Přikvapil dráb a chtěl Řepu odvésti; Řepa ho u- deřil pěstí, on Řepu do hlavy; Řepová se dala do křiku, až jeden z výborů chytil ji za krk a vyhodil za dveře, jiní opět pomohli drábovi vtáhnouti Řepu za vlasy do chlívka. Mezitím písař zapisoval: „Od Vavřince Řepy 1 zlatý a 24 kopejek, jakožto pokuta.“ Řepová šla do opuštěné chalupy, nevědouc ani kam jde. Ničeho kolem sebe neviděla, kde byl jaký kámen zakopla do něho, a lomíc rukama nad hlavou, naříkala: „Oo! Oo! Oo!“ Rychtář, poněvadž byl dobrého srdce, ubíraje se vol- ným krokem s Homolou do krčmy, řekl: „Mně je předce té ženské líto. Abych jim ještě přidal čtvrtci hrachu nebo něco jiného?“ VI. Imogena*) Doufám, že čtenář již dostatečně poznal a ocenil ge- niální plán mého vzorného reka. Pan Žežulka dal, jak Rekyně ze Shakespearovy tragoedie: „Cymbelín,“ jakožto pový- Pozn. překlad. tečný vzor lásky a věrnosti manželské. FEUILLETON. Papaver somniferum. Arabeska od K. Č. Kolčavského. branku do magické říše snů, branku, kterouž žebrák i pán vstupují do sídla ideálův, na peruti fantasie. — „Fantasie?“ otázala se cikáda. „Ano, fantasie,“ odvětil duch makovice, a počal vy- právěti následující V širém poli stála o samotě modrá, přezralá mako- vice. Chladný, podzimní vichr divoce ní zmítal, tak že hned dotekla se svou z pola prázdnou hlavicí půdy, hned vzepnula svadlé své lupeny jako dvé vyzáblých rukou k nebesům. Kořen její však houževnatě vzdoroval všem nárazům vichru. Když červánky večerní se počaly kaliti a mizeti, když na jich místo nastoupila tma drsné noci podzimní, když studená pozdní rosa rozložila se po lupe- nech úpalem letním strávených, tu tiše, tichounce po- vzdechl sobě drobný elf makovice té. Otřásl se zimou, a jal se sestupovati po stonku makovice dolů, až přišel na opozděnou cikádu, jež pod nejspodnějším zapařeným lu- penem nalezla teplého útulku. Přitulil se k ní, a počal vyprávěti. Mluvil o před- cích svých, jež zhlíželi se ve vlnách Eufratu a Tigridu, o bratřích svých tam v dálném Orientě, již zkvétli ve stínu letohrádků Janinských, a jež národům otvírají příběh mákového elfa. Tvář Allahova zastřela se mrakem hněvá, neboť lid- stvo, jež pánem tvorstva byl učinil, nemělo dosti na tomto vyznamenání, alébrž ve hříšné zpupnosti své toužilo ještě výše. Allah, dav se kdysi přemluviti ve slabé chvilce andělem Phale-em, jež později padl, poskytl lidstvu něco svatého ohně. Jedni, jimž dostalo se tohoto svatého ohně — fantasie — více než druhým, pokládali se za po- vznešena nad ostatní. I netrvalo to dlouho a množství pokládalo je za bohorovna. Stavěny jsou jim pomníky z kamene a kovu, a v bláznovském opičení se napodobo- valo množství každé jich hnutí a slovo; kulhal-li vzor, kulhali také, měl-li vlasy neobyčejně dlouhé, nechali si je narůsti o poznání ještě delší, a nosil-li jich vzor na hlavě širák neobyčejných rozměrů, rychle si opatřili zrovna takový. A pokládali se tím též za bohorovna. Tu rozhněval se Allah konečně nad takovýmto zne-