Text na stránkách 1

Ročník XV. V Domažlicích, dne 14. července 1894. Číslo 28. Předplané v Domažlicích: čtvrtletně 3 zl. 1.— půlletně zl. 2.— celoročně zl. 3.80 DOMAŽLICKÝ LISTY. Předplaně poštou: čtvrtletně zl. 1.20 půlletně zl. 2.40 teloročně zl. 4.80 Týdenník pro zábavu a poučení. „Domažlické Listy“ vycházejí každou sobotu o 3. hodině odpoledne o celém archu. Číslo o sobě prodává se za 10 kr. Všechny dopisy redakci a administraci franko. Rukopisy se ne- vracejí. — Inserty čítají se co nejlevněji. — Redakce a administrace na náměstí č. 146. v Domažlicích. Pravda jest nad člověka i osobnost, a má-li tento býti důstojným názvu člověka, musí se státi nádobou pravdy. Ale pravdy nedostává se člověku najednou jako zákonného jeho majetku; on ji musí dobývati prací, zápasem, odříkáním se a trpěním: celý život jeho má býti jedinou snahou k pravdě. Osobnost člověka jest čéstnost a ko- nečnost, jen pravdou stává se všeobecnosti a ne- konečností. Pročež nejprvnější a nejpodstatnější podmínkou pravdy jest, aby člověk se odlučoval od sebe sama ve prospěch pravdy; neboť jedině z toho vznikají obětavnost, zápas s žádostmi i vášněmi, neuprosná přísnost k vlastní ješitnosti, hotovost v sebeobvinění před pravdou. Kdo ne- poznal neb nezakusil jednoho neb druhého v životě svém, ten nežil v pravdě, neboť nežil v lásce. Pohledněme s toho stanoviska na lásku rodičů. Spřízněnosť po krví jest hlavním i posvátným základem lásky, jejím východištěm, od kterého se dále rozvíjí. Proti tomu mohou se ozývati jen lidé myslí abstraktních a nespůsobili vnikati v ži- vou pravdu, nebo srdce vypráhlá, chladná, mrtvá, ne-li zcela zkažená. Ale láska přirozená, zaklá- dající se pouze na spřízněnosti krve, daleko ještě není tím, čím láska lidská býti má. Z rodstva krve a těla má se vyvíjeti pří- buznost ducha, kteráž jest trvalá, pravá a sku- tečna; jedině důstojna povznešené a šlechetné lidské přirozenosti. Nenaskytují liž se nám při- klady, že dítky neprokazují rodičům svým ani tolik zevnější ohlednosti, kolik jí vyžaduje pouhá společenská slušnost, ano nezřídka jsou rodičové nuceni použíti proti vlastním dítkám ochrany ve- řejných zákonů. Strašná, duše poburující sku- tečnost! Nebozí rodičové, nešťastné dítky! O- všem nešťastné, ale litujíce prvnějších, zadržte kletbu svou nad těmito, ale o tom přemýšlejte, příroda-li tvoří vyvrhele nebo vychovávání i život. Neupíráme, že by příroda netvořila lidí k nepra- vostem náklonných, ale jest i našim přesvědčením, že podobné zjevy jsou možné jako výminky ze všeobecného pravidla, a že není takového člověka, jehož by dobré vychování neučinilo lepším, Jest nám povinnosti vniknouti až k příčinám mravní zkaženosti, nikoli abychom ji vymlouvali, ale abychom ospravedlnili pravdu, která jest výše všeho, i rodičů. Otec miluje dítě své, jako krev svou, ale on je má milovati jako budoucího člověka, jemuž má časně vštěpovati lásku k pravdě, aniž by je odtrhoval od skutečnosti, v níž bude mu se pohybovati a žíti. Jen taková láska k dětem jest pravá a hodna názvu lásky; každé jednání jiné jest sobectví a chladná sebeláska. Veškerý život rodičů, každé jednání jejich mají býti takové, aby zůstaly v, mysli dítěte jako výraz zevnější té lásky k pravdě která má býti základem vzájemného se k sobě chování, rodičů i dětí. Přes zákony přírody, ducha a na překážka rozvíjející se osobnosti toho žádá otec na dětech svých, aby se na vše dívaly ne svýma ale jeho očima, pronásleduje a ubijí v nich všelikou samostatnost rozumu a vůle, jakožto porušení detinné úcty a zprotivení se otcovské právomocnosti. V jeho přítomnosti neodváží se hlesnouti, a tak se pone- náhlu z nich vytrácí energie, vůle, povaha i život, za to přijímají na sebe podobu uctivých soch a nakazují se otrockými vlastnostmi: schytralostí, potměšilostí a zarytostí, lhou, klamou a jsou samé vytáčky. Známo, že Kytajci považují malou nožku za vrchol krásy, proto zašívají nohy dívek do vol- ské kůže. Nožky se stanou ovšem drobounkými, ale zároveň i zmrzačenými a mohou potom cho- diti jen, podpírají-li se o stěnu nebo nábytek. Ta- kové jsou výsledky zaražené ve svém volném vý- vinu přírody! A právě takové jsou i výsledky, zastaví-li se přirozený a samobytný rozvoj ducha! Co říci o rodičích, kteří žijí v tom přesvěd- čení, že jsou povinni říditi a vládnouti těmi náklonostmi děti, jež rozhoduje nad štěstím a neštěstím v celém životě člověka? Kolik rodičů uvrhlo v záhubu kvetoucí dívky jen s nesmyslného přesvědčení, že jim chtějí dopomoci k štěstí a dobru! Běda člověku, jehož život jest v rukou nešlechetníků, a běda i těm, o jichž osudech roz- hodují rodiče dobráci (ale zároveň pošetilci. Jinoch, jemuž byla vnucena dráha životní, nehodící se k povaze jeho, může dříve nebo později, třeba i se strátou duševních sil, vymknouti se a dosíci žádané svobody, ale co počne dívka, jíž rodiče použili ku spekulaci na jméno, vznešené postavení nebo bohatství a při tom se odvolávají na mravnost, svou lásku a povinnost k dětem. Rozumná láska má tvořiti základ vzájemného poměru mezi rodiči a dětmi, to pak předpokládá důvěrnost, ale otec má býti nejen otcem ale i přítelem svého syna. Nejprvnější má býti jeho péčí, aby syn netajil před ním ani nejmenšího hnutí své duše, aby nejdříve k němu spěchal se sdělením svých radosti, žalu, chyb a aby u něho nejdříve docházel rady, útěchy a povzbuzení. Jak hrubé chyby dopouštějí se otcové, již se domni- vají, že toho vyžaduje kázeň, chovati se k dětem přísně, nevlídně a nepřístupně. Tím chtějí vzbu- diti k sobě úctu, ale úcta ta jest chladná, báz- livá a ostýchavá a mívá v zápětí nepřímost a lživost. Rodiče mají býti od děti v úctě držáni, ale úcta ta má se prameniti z lásky, již jest vý- slednicí a má býti dobrovolnou a nikoliv vymá- hánou daní. Nic tak hrozně nepůsobí na mladou duši, jako chladnost a vážnost, s kterými jde vstříc jejím horoucím výlevům citu; nic neova- nuje ji takovým usmrcujícím chladem, jako pou- hé kázání a rada tam, odkud se očekává soucit. Je-li sklamána jednou, dvakrát, uzavírá se v sa- ma sebe, uznává svou osamělost, svou oddělenost ode všeho, a v duši té počíná klíčiti sobectví. Zdá se jí, že život není nic jiného než zápas o- sobností sobeckých a hazardní hra, ve které vy- hrává chytrý a neznající smilování a hyne pla- chý a svědomitý. Otevřená duše dítěte a jinocha jest jasný potok, v němž se obráží jasné s či- stého nebe; ale v sobě uzavřena podobá se černé bezedni, v níž se hemží ještěři. Ne-li to, stane se druhé Individualita lidská dle přirozenosti své nesnese odcizeni, osamělosti, ale touží po soucitu a důvěrnosti podobných sobě; a i děti sdružují se mezi sebou, tvoří zvláštního druhu společnost, mající své tajnosti, které společnými silami ukrývají se, což nikdy k dobru nevede. To bývá ještě nebezpečnější, je-li zvolený druh starší volícího, neboť si ho podrobuje, nabývá nad ním autority a sděluje mu všechny své ná- klonnosti a zvyky. A což, jsou-li špatné? První tedy podmínkou rozumné lásky jest získání plné důvěry dětské, a šťastné jsou ty dítky, kterým je vždy otevřena duše rodičů tjako jich náruč, a do které se mohou vrhnouti, ať si s vědomím viny anebo neviny bez bázně, ostychu a pochybnosti. Mladá duše, nepoznavši odcizení a pochyb- nosti, je otevřena dokořán; ona nemiluje v míře, ale oddává se předmětu lásky své zcela a bez podmínky; vidí v něm ideál všech dokonalostí, vyšší vzor pro jednání své, věří v něj se zápa- lem nadšence. Co může býti krásnějšího, než pojí-li se taková láska s láskou přirozenou, po- krevní? Takovým dětem je nejvyšším štěstím býti co nejvíce v přítomnosti rodičů, kochati se v jejich hovoru, provázeti je na procházkách, O vychování člověka. Rusky napsal V. G. Bělínský. Sen a skutečnosť. (Marzenie i rzeczywistošč.) Obrázek ze života od Anny hraběnky z Mycielskich Lisické. Se zvláštním povolením spisovatelčiným přeložil z polštiny Karel Anders. (Pokračování.) Za hodinu se vrátiv ke kovárně, zastal jedi- náčka v zahradě, ana si pochutnávala na jaho- dách, které jí na kapustovém listu, kleče před ní jako před královnou, podával malý Hanuš. Na stolečku stála miska s kyselým mlékem, bochánek chlena a malá hrouda másla. — Tatí! tatí! pojď sem honem; je tu pro tebe dobrá večeře. — A tulíc se k otci počala jej častovati selankovymi lahůdkami, stále štěbe- tajíc jako skřivánek. — Že je tu pěkně, tatí? mnoho krásněji než V Benátkách. Všecko čerstvé, všecko zelené, všecko voní: stromy, květy, pokosené seno a ja- hody! Mně se tu libí, já tu třeba zůstanu! — Co bych si počal bez mého miláčka? — odpověděl otec lehkým odstinem smutku ve hlase, předem již vida na dalekém obzoru rýsující se postavu budoucího zetě, onoho opovědníka, který měl jednou z domova mu odvésti nejdražší po- klad, celé jeho štěstí. Zůstaň tu také, tatí! vystavíme si domek s pavlačí a zelenými okenicemi; zařídíme krásnou zahradu; já si budu hráti s Hanušem, a ty budeš honiti kamziky. — Jsou tu kamzíci? — ptal se otec Lenor- čin, jsa vášnivým lovcem. — Někdy bývají, — odvětil hoch. — Minu- lého téhodne právě otec kozla zabil. Dověděv se od kováře, že jest v ten večerní čas nejlépe číhati na kamziky, rychle cestující vyňal z povozu pušku, vzal s sebou vůdce a slí- biv, že za dvě hodiny se vrátí, pustil se po stezce, která se vinula za domem kovářovým pod strmou horou, spěšně míře k samému štitu jejímu. Ukončiv práci ve skřínich, kde byly uloženy farní spisy, zabral se šedivý farář brainzský do čtení breviáře, když zaklepáno na dvéře, a vy- zvání nečekajíc vešla do světnice neméně letitá než farář, ale jako on dosud statná jeho kuchařka. — Čeho si přejete, Lízo? — Prosím, velebnosti, přišel jsem Hanuš ko- vářův a přivedl s sebou nějaké slíčné děvčátko, ne-li právě andílka, k čemu jen křidel schází. Ve svém životě — a ten již dlouhý — neviděla jsem dosud nic tak krásného. Tak snad vypa- dala nejsvětější Panna, když prodlévala u své matky, šedivé sv. Anny. — Tak mi přec konečně povězte, co zde děti chtí — odpověděl farář vida, že se chystá cti- hodná, ale velmi povidavá služebná k velikému hovoru. — Chtějí mluviti s vaší velebností. — Tedy je přiveďte. Když se za chvíli dvéře otevřely, musil při- znati ihned, že stará Líza nenadsazovala, neboť spatřil jakoby s nebe přišlé krásné stvoření, za nímž stál Hanuš, syn kovářův. Obracujíc se k pacholeti, otázala se polohlasně dívčinka uka- zujíc na kněze: Umí vlašsky? Pan farář mluví všemi jazyky.) Děvčátko přiblížilo se k faráři a pěkně se mu poklonivši, pravilo: — Máme k vaší velebnosti prosbu. — Jakou pak, moje dítky? — promluvil fa- rář, tím s větší zálibou prohlížeje si; sličnou dětskou postavu. Dívčinka vrátivši se k Hanušovi u dveří sto- jícímu, vzala jej za ruku, přivedla před křeslo, na němž seděl farář, a když oba tu poklekli, pravila s největší prostotou: — Prosime, aby nás pan farář oddal. Máme se rádi, Hanuš i já — chceme býsi mužem a ženou. Ne-li, carino mio?*) — dodala patříc do zářících očí hošíkových. Ano, Signorina mia*) — odpověděl Hanuš — dnes, zítra a na vždy, jak na zemí tak na nebi chci býti při tobě a s tebou. Podivné vzezření měly děti, podivné rozhod- nutí. Farář pohlížel na maličký párek a místo aby se rozesmál, náhle sesmutněl. — Především vstaňte, moje dítky. Musíme se dohodnouti — a praviv to posadil dívčinku na pohovku a zašeptav cosi kuchařce do ucha, uká- FEUILLETON- *) Můj milý. *) Slečinko má. Pozn. překl.