Text na stránkách 1

Ročník XII. V Domažlicích, dne 21. března 1891. Číslo 12. Předplatné Předplatné v Domažlicích: čtvrtletně zl. 1.— půliletně zl. 2.— celoročně zl. 3.80 DOMAŽLICKÉ LISTY. poštou: tvrtletně zl. 1.20 úlletně zl. 2.40 celoročně zl. 4.60 rýdenník pro zábavu a poučení. Domažlické Listy“ vycházejí každou sobotu o 3. hodině odpoledne o celém archu. — Číslo o sobě prodává se za 10 kr. — Všecky dopisy redakci a administraci franko. Rukopisy se nevracejí. — Inserty počítají se co nejlevněji. — Redakce a administrace na náměstí č. 146 v Domažlicích. Pohledneme-li na založenou takovouto ho- spod. besedu, uzříme v ní na nepatrné vyjímky rolníky již uvědomělé; avšak ti, kteří by vzdělá- ní nejvíce potřebovali, buď z netečnosti aneb z nevědomosti pohrdají vstoupiti do spolku toho, říkajíce, že to dříve nebylo, že to i nyní „nemusí být. Čas vše mění i časy, však nesmíme ruce vložiti v klín, nýbrž s chutí úsilovnou pracovati na roli od slavných předků našich zděděné. Do- bou dnešní činí se na rolnictvu našem požadavek veliký a čeho rolníku dnes třeba věděti, jest množství veliké, tak že často i rolník vzdělaný neví sobě rady. Hlavní vada našeho rolnictva jest nedostatek vzdělání duševního, majetek tako- vých rolníků stárne, klesá až i upadá. Máli toto se odčiniti, tuť potřebí poučení se strany hospo- dářsko pokročilé, kterého měrou největší poskytu- je hospod. beseda; v oboru jejím nalézá rolník sdostatek prostředků, které jej mohou zdokonaliti, ano pomocí jich může se i vyšinovati. Jak krásná, bohatá a plodná jsi naše vlasti milá a jak krásná bys teprv byla, kdyby každý rolník půdu svou vzdělávající pilen, průmyslný a pokroku milovný byl Pak bys teprv se ukáza- la ve své kráse, pak bys skytala blahobytu všeobecného. S bolným srdcem díváme se tu a tam na holé stráně, na rozsáhlé chudé planiny, na nevroubené silnice a cesty, na schudlé a špat- ně ošetřované sady a p. Vzdělávejme se, osvěta nás spasí, v pokroku záleží život. Tu jsou slova jednoho z nejslav- nějších učitelů národohospodářských. Jedině pokrok našemu hospodářství dráhu proklestí, po nížto sice opatrně ale bezpečně kráčeti rolníku našemu možno. Tak zajisté stává se vším prá- vem, že nynější duch časový vyžaduje rolníka vzdělaného; bude-li rolník vzdělaný, budou i dítky jej jednou žehnati a majetek jeho zkvétati. Ve- liký úkol přidělen jest rolníku; abych označil rol- níka, řeknu, že jest živitelem a hospodářství jedi- ným zdrojem výživy pokolení lidského. Jakou důležitosť stav rolnický má, dočítáme se velmi zhusta ve spisech a dějinách starého * věku; poznáváme, že polním hospodářstvím zabý- vali se přednější mužové lidu, ano i knížata. Pol- ní hospodářství zabývá se hlavně vzděláním pů- dy. Tomu, kdo vzdělanější a bádavější, kdo rozu- mí půdě a z ní jdoucímu užitku, ten těží mnoho, ba dobrá léta. Naopak, kdo jest chudý duchem, kdo jen mechanicky a z nouze hledá z půdy ob- živu, ten živoří a stěžuje si ustavičně na zlé ča- sy. Za pokrokem u vzdělání kráčí také pokrok v polním hospodářství. Volám ještě jednou, vzdělá- vejme se, osvěta nás spasí; zakládejme spolky čtenářské, které by nás na stupeň vzdělanosti po- vznesly, zakládejme my rolníci hosp. besedy, kte- ré vedou rolníka k pravému a šlechetnému cíli, zde nám vytknutým účelem společnosti lidské. Pak z nas budou mužové činu, mužové, jakých vlasti i obci třeba, rolníci národní a vlastenci praví: Vztyčme prapor všeobecné osvěty a huma- nity, k němu řaďme v šiky se bojovně za právo a spravedlnosť národa a vlasti. Že by takováto hosp. bes. všude zaříditi se dala, kdož by o tom pochyboval? Napřed však již pravím, má-li hosp. beseda neb hosp. spolek blahodárně v rozvoj vzdělanosti působiti, přede- vším tu přílišné kastování lidu v obci odstraniti. Buď si kdo buď, statkář nebo domkář, dělník přinese-li jen dobrou vůli, buď přijat do spolku; všichni jsme synové jednoho národa. V našich obcích není svornosti, ani bratrství, ni žádného přátelství, u nás ctižádosť a pýcha stánek rozbi- la. Nedejme se odstrašiti osobní záští, nehleďme, co vůkol nás se děje a houževnatě držme se své- ho předsevzeti, pracujíce svorně ku prospěchu svému. Tak vzejde jitřenka slávy, růžového lesku jednotlivci, obci, národu a vlasti, pak budeme moci každý právem zazpívati: „Tam v tom ráji domov můj“. * Zprávy denní. Valná hromada sadařské jednoty zdejší konána byla dne 12. března v místnostech hostince „u Regalů“. Schůzi předsedal starosta p. P. Hana a přítomno jí bylo 27 členů. Pan předseda zahá- jiv schůzi, věnoval vzpomínku zemřelým členům v roce minulém, jimž přítomní povstáním počesť projevili. Na to čten a schválen protokol o mi- nulé schůzi a podány zprávy jednotlivých funkci- onářů. Dle zprávy zapisovatele čítala jednota koncem roku 1889 skutečných členů 95 se 114 podíly. Během roku 1890 přihlásili se a přijati byli za členy pp: pí. Marie Královcová, sou- kromnice, Mdr. In. Kvasnička, c. k. okres. lékař a Jak. Schnabl, městský úředník; za členy při- spívající s ročním příspěvkem 1 zl. přistoupili k jednotě pp.: Teodor Eichhorn, c. k. místodržitel. koncipista, Václav Halík, pokladník v cukrovaru, Frant. Hlaváč, oficial čes. záp. dráhy, Vil. Hyroš, příručí v cukrovaru, Em. Jeřábek, chemik, Mat. Krátký, knihkupec, Jos. Krupička, tech. příručí, Hyn. Kukla, tech. příručí v cukrovaru, Gust. Lindacker a Ant. Nosek, c. k. asistenti cukerní daně, Jar. Radovnický, inženýrský asistent, Frt. Řebíček, c. k. okr. zvěrolékař, Vil. Sack, c. k. kontrolor cuk. daně, Adolf Schnabl, kupec, Kar. Šuldes, cukrmistr, Jos. Wertheim, c. k. asistent cuk. daně a Alois Zima, chemik. Poněvač podíly po zemřelých členech p. J. Halíkovi, cukráři a V. Paroubkovi, měst. radním a sklenáři, jsou úpl- ně zaplaceny a tudíž dle čl. 23. stanov jednoty na dědice plným právem přepsány býti mohou, jož se počet členů nemění. Čítáť tedy jednota sa- dařská 98 členů skutečných se 117 podíly a 17 čl. přispívajících. Výbor jednoty odbýval 6 schů- zí, vyřídiv v nich 45 článků blaha jednoty vy- žadujících. Také podniknuty byly výborem dvě vycházky do stromovek spolkových, kteréž shle- dány byly ve stavu dobrém. Zvláštní díky vy- sloveny zdejší slavné spořitelně, kteráž r. min. 300 zl. věnovala k účelům spolkovým a sl. obci, kteráž všemožné zájmy jednoty podporuje. Vybí- zeje k další plodné činnosti a přeje jednotě hoj- ného rozkvětu, skončil jednatel zprávu svou. — Z obšírné zprávy o stavu sadů, již podal správce sadů p. Jakub Martínek, vyjímáme následující: Jarní práce vykonány roku lonského následující: Veškeré školky zryty, vyčištěny, stromoví, které v zimě vyčištěno a vyřezáno nebylo, přivedeno do pořádku, pak vysázeno: za Čouchem 17 třešní, k Týnu 50 jabloní a 8 švestek, na silnici ku Chrastavicům 48 třešní a 6 jabloní, k Radonicům 30 kyselek, za „starou střelnici“ 35 třešní a ky- Hospodářské besedy. (Dokončení.) FEULLETON. Jedním slůvkem. Novella. Z polského přeložil Luděk Věruš Petti. (Pokračování.) Oči se mi klonily do sna, když druhý den po onom slavném „plesu právníků“ seděl jsem s kartami 'v rukou u zeleného stolku v salonku te- ty Herminy. Tváře obou mých bratří i starého strýčka in gratiam zdály se chvíli býti zastřeny jakousi mlhou. Mimo to štěstí mi přálo k největ- ší zlosti strýčka, zle bušícího pod nosem na svo- je karty a dívajícího se na každou ode mne se- branou kartu, jak ona kontrabant. V druhém koutku salonu mluvily slečny s patrnou a vzrůstající živostí již od dvou hodin o včerejším plesu. Oba moji bratři, vytisknuvše jak citron svým vyšetřováním tetu Hermínu, obrátili se nyni k Ize. „Přiznej se! někdo tě doprovázel“, — zasle- chl jsem náhle hlasitý útok příbuzné Žofie. „Ale ne, opravdu nikdo!“ bránila se Iza. „Moje dceruška má příliš úcty, než aby se kdo odvážil —“ začala povýšeným hlasem teta Barlická. Ale Helena, druhá moje příbuzná, ne- dala jí dokončiti. „A Jindřich?“, ptala se, zpytavě tkvíc očima na tváři zmatené tím výslechem sestřenky. Iza zavrtěla vzdorovitě hlavou, tak že svět- lý vrkoč se jí vsunul na rámě. „Co? bratránek Jindřich: to se nepočítá?“ „On tě provázel, vidíš! — Možno, že se na- jde ještě někdo, přiznej se! „Ne, opravdu ne! jenom dneska Čumínský — trošičku“. „A Zdislav je také bratránek?“ „No ovšem — pravda, a to je něco jiného“. „Něco jiného! opravdu! — — kdybych si vzpoměl na jasný vousek a usměvavé oči Zdisla- va, musil bych se přiznati v duši, že každá žena, porovnavši ho se mnou, řekla by: „to je rozdíl“. „A já také nechci vstoupiti s ním v nějaký boj, a vděčným byl bych těm slečnám, kdyby se přestaly zajímati mojí deinteresující a nikomu se nehodící osobou“. V té chvíli veškerá pozornost obrácena byla na Bohuše, — na Bohuše, který přemohl všechny jmenované překážky, byl na plesu, vytančil se do umdlení ve vypůjčeném fraku, nepřišel dnes ani do kanceláře, spal celý den, a nyní sedí ja- koby zdvihal několik liber olova na každém víč- ku a nemůže oka otevříti ani na osminu centi- metru. „A ty Bohuši, tys také provázel nějakou slečnu?“ „Eh ne; co mi po nich“. „Jak to: co ti po nich? nemáš rád hezké sleč- ny? „Mám, ale takové jako Vanda, a ne takové jako ty druhé“. „Kdo jest to Vanda? — máš ji rád?“ — ptaly se zvědavě příbuzné. „Mám ji rád, a ona mne - - - Ona je tak dobrá jako anděl! ale již rok jsem ji neviděl“. Prosím! tedy i Bohuš má svůj ideál. Neby- lo tedy nesnadno se domysliti, že se nodovede opříti žádným útokům. „Dovol! co bereš? co chystáš?“ — zabručel hlasitěji než obyčejně strýček, tiskna karty, kte- ré jsem měl vlastně sebrati. „Beru, co mi patří: dama treflè. „Dama, dama — jaký to mám v dámách lovelas!" brucel zahanbený trochu svojí ostrostí strýček. „Ladíčku půjdeme!" — — zavzněl od druhé- ho stola (sladce rozkazující hlas příbuzné Žofie. „Půjdeme duško“ — potvrdil Ladíček, vstá- vaje od hry. „Jak to, přece ještě hrajeme!", vykřikl strý- ček, chytiv desertera za rukáv. „Já již nehraji, Kazio to spočítá za mne" — ospravedlňoval se loučící se rychle poslušný man- „Což Kazio chce zase dvě hodiny počítati vyhrané peníze!" „Ani půl zlatého nestojí za zejtřejší migre- ny" — ozvala se obvyklým, rozmrzelým tonem druhá příbuzná. „Spočítej, co ti patří, ostatek mi dáš zítra, neboť Helčo čeká" — šeptl Kazio, ho- div na stůl karty. Oh, to jsou rozkoše manželského života! Bo- hu díky, že jsem jich zbaven na věky — pomy- slil jsem si v duchu, zhasínaje svičky a schová- vaje karty do stola. „I ty bratránku odcházíš? není to hezké, že nás tak najednou všichni opouštíte" — šeptla Iza, podávajíc mi ruku. „Což Jíndřich, bratránek — to se nepočítá" — řekl jsem skloniv hlavu a uhodl jsem spíše než viděl, nachový ruměnec i oči Izyny plné vý- razu. Seděl jsem v loži za oběma tetami a Izou; poněvač lože,naše bylo malé na straně sceny, vi- děl jsem toliko dvakráte kousek modré sukynky primadonny a dýkou ozbrojenou vztaženou ruku prvního tenora — celý čas musil jsem se bavití pohledem na bílé trety, zdobící ruce mých paní žel.