Text na stránkách 2

— 348 — slušně jest od obce placen, ale od těchto turistů po zá- bavě kyne mu větši zisk. Jen toho jako pověstný pří- vozník v podsvětí Charon odmítne, o kterém pevně pře- svědčení míti může, že obolos, nyní v rakouské méně 1 krejcar, sebou nemá k zaplacení. O zpropitné se bodrý syn Podskalí nebojí. Pramici pro značný její ponor nemůže přímo na su- cho zaraziti, vzdálenosť tudíž vždy několik kroků obnáší. Vody sice tu jen s několik palců zvýši, ale toho až pří- liš dosti, aby si člověk utržil rýmu či jiné tvrdošijné na- stuzení. Nyní tedy na samotném převozníku spočívá, aby zprostředkoval nějak přechod na suchou zemi. Obut ve vysoké neprosakující boty vleze do vody, aby na svých bedrech přenesl výletníky v bezpečí. Ale prvé nežli k tomuto výkonu se odhodlá, smekne svým pasažerům čepici a významně ji chvilenku v ruce podrží. Neprosí o zpropitné; neb to jest mu zakázáno, Dostane-li se mu nějaké maličkosti, zdvořile poděkuje; i těm lakomým, kteří mu ničeho neuštědřili, děkuje ale s jakýmsi štiplavým přídechem, který dává dotyčné osobě tušiti cosi nepříjemného. Kteří zaplatili, ty přenese, druhé ale jadrným hlasem pobízí, aby už přece jednou vylezli z pramice, že musí zase znovu plouti nazpátek. „To víte, od převážení mi platí magistrát, ne od nosení!“ Nedovtípí-li se ani tehdy dotyčný cestovatel a váhá broditi se vodou, převozník ochotně jej sveze zpět. Je- nom že procedura za stejných poměrů na druhé straně se opětuje. Veřejné mínění vždy jest na straně toho, který o zábavu se stará a tak ubožáka na lodi vozeného všude očekává stejný posměch a stejný osud, aby vodou se brodil. Bůh uchovej, aby převozník teď něco od něho vzal! „Děkuji, pane otče, děkuji! Zač by mi platil magi- strát?“ tak odmítá každý pokus ubožákův, aby měděnou mincí ukrotil jeho hněv spravedlivý. Hrdá krev pod- skalská nedovolí tomu a pak dosti již vydělal, že mu toho groše není zapotřebí. A nad to švanda také za něco stojí. . . . Možno říci, že velká voda, ovšem nepřijde-li nena- dále a nedostoupí-li záhubné výše jako v letech pět a čtyřicátých a dva a sedmdesátých, nenatropí přílišných škod v Podskalí. Cennější nábytek, který by vodou zkázu vzíti mohl, zavčas odklidí a trochu té vody jsou v Podskali zvykli již od jaktěživa. Ano lze i tvrditi, že jest i jakýmsi pramenem příjmů. Nevydaří-li se na Vl- tavě led, jehož zpracování poskytuje obyvatelstvu pobřeží jediný skoro pramen příjmů po celý dlouhý čas zimní, musí je velká voda vytrhnouti. Ta splave s hořejších krajin do poříčí vltavského hojnosť písku, jehož dobývá- ním značný počet lidu se obživí. I rybolov znamenitě se daří a prodej ryb hned na místě se odbývá. Náleží to k obvyklostem Pražanů, hlavně staršího rázu, že v ten čas do Podskali v davech putují nakoupit tam z první ruky rybiček. Třeba by jich na trhu neb na Košatkách dostala laciněji a lepších jeho žena, — nic platno není — jen muž, hlava, smí o velké vodě do Podskalí neb na František jíti nakupovat. V modrém navlhčeném šátku nese si pak s velikým sebevědomím domů hrstku rybiček k nepříliš bohaté večeři a u každé studny neb kašny starostlivě uzlíček svůj namáčí, aby obsah jeho čerstvý a živý domů přinesl. Prodej ryb mnohdy hazardně se provádí. Za něja- kou maličkosť kupuje se jedno zalovení čeřene; kupují- címu tudiž náleží vše, co rybář vyloví, ať hojnosť rybi- ček, ať jen směť a bláto a vodní chrastí. Unavenému pak dlouhým díváním a koupí četné na zpáteční cestě hostince neodolatelným jsou lákadlem, kdež při řízném pivečku tak příjemně do noci se hovoří o pamětihodných povodních, že teprvé volání sklepnice: „Poslední pivo!“ upomene je na návrat. Podrobí-li pak příštího dne starostlivá hospodyně bedlivé prohlídce obsah tobolky svého pána, zajisté při- jde k náhledu, že včerejší rybičky, ač na modro uvařeny, jsou přece jenom tuze, tuze „mastny“. . . Zatím den znenáhla se schyloval. Zářivější místo na obloze, kde pod olověně šedou clonou chmůr slunce dráhu si klestilo k protějšímu Pe- třínu, bledlo pozvolna, slunce již zapadalo, Led po Vltavě plul v drobných jen kusech a voda v ulicích trvala stále ve stejné výši. Jednotvárně di- vadlo ztrácelo svojí nehybností dálšího půvabu; diváků všude ubývalo zároveň s naději stále se tenčicí, že by voda vzrůstala. Jen tu onde stál hlouček lidí. Nedaleko místa, kde potok Botič do Vltavy se vle- vá, nízký svažitý břeh byl zaplaven. Jenom taras na kamenné podezdívce naproti domu starobylému, kde druhdy celnice bývala, vyčníval as na tři střevíce z vo- dy. Tu ještě dosti lidí se zdržovalo. Bylť odtud pěkný výhled na císařskou louku, jejíž rozlehlá prostora zapla- vena byla až ku silnici úplně. Z vody jen štíklé koruny topolů vyčnívaly, značíce kamenný taras navigace, podél níž byly vysázeny. Na tarase, jehož okraje proti řece obrácené ohrani- čeny byly silnými pahýly akátových stromů, vyrovnány ležely klády. Poskytovaly pohovu divákům. Byli tu většinou domácí; plavci, rybáři, dělníci z okolních ohrad. Jen místy různil se od režné kazajky a ploské čepice plavcovy kabát a vysoký klobouk jakéhosi měšťáka. Na vrcholu klad, tváře maje zapřeny v dlaních, se- děl plavec v červené flanélové kazajce, s tváří od slunce a nepohod, jak u lidí na vodě zaměstnaných bývá, do temna ožehnutou, rozrytou v jedinou síť vrásek. Od temné barvy tváře podivně jaksi odráželo se bělmo si- vých očí, které nehnutě, jakoby beze zvláštního zájmu sledovaly hučivý tok řeky. Téměř naproti němu na smíchovské straně valil se proud až k budově staré vo- dárny, dosahuje téměř nízkých přízemních oken, Podél tarasu na vlnách pohupovala se loďka prova- zem přivázána ku železnému kruhu v uhelném kameni tařasu zazděném. V kolísavé loďče byli dva muži, star- ší, dlouhovlasý rybář do čeřenu lovil ryby, mladší sedě na lavičce v zádu loďky sochorem loď ku břehu hnal, kdykoli kolíbavé vlny ji odrazily od břehu a odstrkoval ledové tabule, když některá zabloudila v nebezpečné pro- ně poblíží. Na dně loďky bylo plno vody, že ani kleče nebylo viděti. Chvílemi z černé té vody vymrštila se ryba. Když vlna loď na bok svalila a voda k nakloněné se hrnula straně, na bezvodém dnu plno mrskalo se a třpy- tilo těl rybích. Perná to byla práce pro oba. Bylo sychravo a studený větřík profukoval od řeky, pot rybáři hrnul se po líci a lepil dlouhé vlasy k čelu, když s velikým úsilím vytahoval čeřen z vody. Bidlo, na kterém síť upevněna byla, tíhou ohnulo se do oblou- ku. A přitom dbáti musil, aby vzpříma stoje rovnováhu lodi neporušil a nesletěl se vším všudy v dravý proud. Teď zajisté namáhání jeho zdatnou kořistí bylo od- měněno. Tvář jeho již dosti brunátná až zmodrala namáháním, s jakým čeřen z vody pozvolna vytahoval. Napřed z kalné vody pozvolna obruče čeřena vylézaly, pak čtyr- hranná síť — teď kořisť lovu — černé spletené kořání i s usazeným bahnem, zkroucené houžve a proutí a těžká tříselná kůra stromová. Jen v končitém cípu sítě mrska- lo se pod tím chamradím něco malých rybiček, samá bě- lice a řízek temně pruhovaný. Kořisť, která za ponoření čeřene nestojí. (Pokračování.)