Text na stránkách 1

DOMAŽLICKÉ LIŠTY. Týdenník pro zábavu a poučení. ,Domažlické Listy“ vycházejí každou sobotu o 3. hodině odpolední o celém archu. Předpláci se pro Domažlice; na čtvrt roku 1 zl., na půlroku 2 zl.; na celý rok 3 zl. 80 kr.; poštou: čtvrtletně 1 zl. 20 kr., půlletně 2 zl. 40 kr., celoročně 4 zl. 60 kr. Číslo o sobě prodává se za 10 kr Všecky dopisy redakci i administraci franko. Rukopisy se nevracejí. Inserty počítají se co nejlevněji. Redakce a administrace na náměstí čís. 146 v Domažlicích. Ročník V. V Domažlicích, dne 26. ledna 1884. Číslo 4. [Pokračování.] Jiřička jala se čísti dojemným hlasem! — A ten stín, leckde dosti široký, rozestíral se po selských statcích, po měšťanských domech. A kde se objevil, vadla ta nejkrásnější kvítka, na nichž oko nej- raději utkvívá, jichž význam od nepaměti tento: láska k rodné zemi, vzájemná obětavosť, upřímná práce ve pro- spěch národa . . Škoda, nezměrněkráte škoda, kde noha tyhle květy k půdě udupává, či kde je trhá ruka zlá a do větru rozhazuje, či kde zapomenou, že jim třeba oše- tření . .“ „Ze srdce mluví mi ta kniha. Uhasla obětavosť, u- stydla láska, běda těm, a těžce za to budou odpovídati, co zasili hojné býlí jedovaté, které ty kvítky zadusilo, Běda, třikrát běda! Žel, jak se jim zdařilo ovoce jejich pustošitelské práce. Jen ochoty více, trochu obětavosti, trochu lásky k svaté věci a kříž těžký byl odvrácen od lidu našeho. Ale býlí již vzešlo. Slovy plýtvali, krví i statkem, vše chtěli nasaditi za věc svatou, ale když ke skutkům přijíti mělo, opasek utahovali, vymlouvali se na ženy, děti, na živnosti . . O té mrzké mamony! A trest přišel, ale zastihl s vinníky i nevinné!“ Stařec umlkl, a v tichu zavládlém bylo slyšet dálkou tlumený dupot kročejů, jak soudit se dalo, dvou osob, kráčejících domovní chodbou. Jiřička, jak zaslechla zvuky ty, kvapně sevřela knihu a slabý nach polil ji líčka. „Dobře činíš, Jiřičko“, zahovořil děd, usmáv se trpce, „založ jen zase knihu. Zapoměl jsem, jak by ti vyhřešil otec, že zaplašuješ temnotu z duše svého děda předcítá- ním kacířských knih, které by dávno vyloučil z domu svého, kdyby zároveň se starou vírou vyhostil ze srdce city synovské. Nu, nekaboň se děvče; nepřičítám mu to k velké vině. Ne každému udělil Bůh mužnou mysl. A pak činí to jen z péče o vás.“ Jedva založila Jiřička knihu v polici, již otevřely se dvéře, a jimi vstupoval starý Zavoral, otec Jiřiččin, s mladým cizincem. Divně vyjímala se jeho postava se- hnutá ne tak stářím jako životem plným bázně a stra- chu, s tváří svrasčelou, pobledlou, jíž plaché oči zvláštní slabosti dodávaly, oproti jaré postavě hostově, která, ač v prosté haleně nezapřela muže celého. S pozdravem vcházel do světnice, ale vřelý pozdrav platil úplně Jiřičce, která s milým uzarděním opětovala pozdrav. „Vedu ti, Jiřičko, hosta“, ozval se Zavoral, „vzácného hosta. Až z Prahy přichází. Je ušlý a cesta v mrazu a metelici chasou vojenskou, které se jen hemží po všech cestách, není právě to nejpříjemnější. Ať se mi o Jiříka pečlivě postaráš! Slyšíš, pečlivě postaráš!“ Host zamávl jen odmítavé rukou, že netřeba oň tak velké péče, ale Jiřička již zmizela, aby učinila podle rozkazu otcova. Radosť ji poháněla. Jiřík se vrátil, šťastně vrátil, a předce byla cesta jeho nebezpečná, jak otec se zmínil. Jaká radosť. Býval tu sice Jiřík častým hostem, ale vždy rád vi- děn. Dávno již, dávno vedral se do srdce Jiřiččina. Spolu rostli, spolu si hrávali. Zprvu byl malému děvčá- tku jako matkou, když neúprosná smrť pravé její rodi- telky ji zbavila. Otec málokdy měl času, aby výhradně zabýval se svojí dcerou; úřad ve správě města — bylť jedním z konšelů — na jeho bedrech spočívající málo popřával mu k tomu času v těch nepokojných časech. A děd byl stále zasmušilý, a v dobách svého vytržení mysli téměř děsivý. Bylť skutečně Jiří Žákavec v těch dobách opuštěnosti Jiřičce matkou. A s plynoucími lety poměr mladých těch duší ještě více se utužil; žil toliko jeden pro druhého. I starým byl vítán. Nebylo lze něco proti němu namítati; byl z dobrého a na doby zmatků a nepokojů dosti zámožného rodu. Dobrá a po- měry neutěšenými zocelená povaha byla jim zárukou, že postará se o štěstí Jiřiččino. „Pořídil's Jiříčku?,“ hlasem plným netrpělivosti, ja- ková tisní nás, obáváme-li se bolestného překvapení, tázal se otec Jiřiččin, sotva se za ní zavřely dveře. Pevný klid, který na tváři jeho posud se zračil, zmizel a místo ného zaujala trapná nejistota. „Rychle odpověz, Jiříku! Mučí mne již ta nejistota. Bál jsem se venku ptáti, bylo mi, jakoby za každým koutem naslouchalo zvědavé ucho. Pořídil's?“ „Přál bych si tě potěšit příznivou odpovědí“, odpo- vídal Jiřík, „přál, a tím vypověděl jsem vše. Klepal jsem v Praze na leckterés dvéře, ale dovolával jsem se na mnohých místech hluchých uší. A kde mi bylo ote- vřeno, uznali za dostatečné potěšit nás v naší bídě litu- jícím slovem. A leckde, kde rádi by pomohli moci ne- bylo. O ti přátelé, přátelé!“ — vzdechl — „již vidím, jak ubývá tomu penízi pravý zvonivý zvuk; místo pra- vého kovu nalezám jen bezcenou směs.“ „Tedy zničeni!“ vzdechl Zavoral, a bez vlády klesl na židli. Hlava těžce zkoušená sklonila se na prsa, a v O vánocích r. 1639. Povídka z utrpení města Rakovníka od Karla Škáby.