Text na stránkách 2

— 194 — Ale dnes zdál se býti růžově naladěn. Sametová, otřelá čepička byla posunuta až do týla. A to aspoň bylo neklamným orakulem toho. „Až na věky!“ poděkoval úsečně na naše „Pochvá- len,“ plazící se jak mořský had v zdlouhavém, nekoneč- ném rytmu, potom smekl čepičku a jali jsme se modliti: „Anděli boží, strážce můj, rač vždycky být ochrance můj.“ Nesklamali jsme se ve svém orakulu. Pan učitel nasadil na nos brejle — prohlédl na ta- buli jmena nešťastníků, kteří se před školou neslušně chovali, blahosklonně jim odpouštěl a jen tak někoho rá- koskou pošvihl, ale jen pro žert! (Pokračování) Příroda a lidé. Z „vesnických historií“ Jindř. Sienkievicze (Litvosz) —relstín. (Pokračování.) Po dlouhém hledání nalezla pana vrchního v jeho kanceláři. „Nejjasnější pane vrch — „Co pak má býti?,“ tázal se. „Nejjasnější pane —“, a dále nemohla; ulekla se tak okolostojících prosebníků, že ji hlas v hrdle vázl, a jazyk jako by byl zdřevěněl. „Co si přejete?“ „O! O! ady! tady! stranu . . . odvodu.“ „Cože? chtějí vás odvésti? he?“, tázal se vrchní. Prosebníci dali se sborem do smíchu, aby pana vrch- ního udrželi v dobré míře, ale on obrátiv se k nim, řekl: „prosím, prosím ticho!“ A pak netrpělivě k Ře- pové: „Rychle, co chcete? nemám času.“ Ale Řepová smíchem pánů ztratila úplně hlavu, a proto beze souvislosti vyblekotala jen slova: ž „Burák! Řepa! Řepa! Burák, o!“ Musí být opilá,“ řekl jeden z přítomných. Nechala jazyk v chalupě,“ dodal druhý. „Co chcete?“ opakoval ještě jednou netrpělivě vrch- Jste opilá nebo co?“ . „Ježíši Maria!“ vykřikla Řepová vidouc, že poslední nit spásy trhá se jí v rukách: „Nejjasnější pane!“ Vrchní měl opravdu velice na pilno, neboť spisování již počalo, a práce bylo v okresu mnoho, a proto ne- moha se se ženou domluviti, pokynul jen rukou a pro- hodil: „Vodka, vodka! A žena dosud tak mladá a hezká!“ Potom promluvil k Řepové takovým hlasem, že se div do země nepropadla: „Až vystřizlivíš, oznam zále- žitosť tu obci, a obec ji podá mně.“ Šel rychle dále a prosebníci za ním, opakujíce: „Vá- žený pane vrchní! Jen slovíčko, pane vrchní! Milostivý pane vrchní!“ — Lidé na chodbách se vytratili; nastalo tam ticho, jen děcko Řepové jalo se plakati. Tu se probudila jako ze sna, vstala, vzala dítě na ruce a začala mu zpívat ja- kýmsi nepřirozeným hlasem: Aa! a! a!“ Pak vyšla z chodby. Nebe zatáhlo se chmurami, a daleko na obzoru zaduněl temně hrom. Vzduch byl parný a dusný. Co se dělo v duši Řepové, když kráčela opět mimo chrám protestantský, vracejíc se do Beranní Hlavy, ne- pokusím se vypisovati. Ach! Kdyby se tak slečna He- dvika v takovém nacházela postavení, tu bych chtěl na- psati sensační román, kterým bych chtěl dokázati nejza- rytějším posivitistům, že jsou ideální bytosti na světě. Avšak při slečně Hedvice sloužil by každý dojem k sebe- poznání; zoufalé city duše rozplynuly by se v zoufalých a nad míru dramatických slovech a myšlenkách; ono smutné, hluboké bludiště, ty bolestné pocity malomocno- sti a přesíly, ten osud listu u prostřed bouře, temná před- tucha, že není nikde pomoci, nadchnuly by slečnu k sa- momluvě, kterou když bych napsal, stal bych se slavným. A Řepová? Řepová, stísněna neštěstím, hleděla na to tak, jako ptáče hledívá na zlovolné dítě, které je trápí. Šla dále, vítr se do ní opíral, pot řinul se jí s čela a na tom dosti. Jen časem, když choré dítě otvíralo ústa a počínalo dýchati tak, jakoby pracovalo k poslední ho- dince, volala na ně: „Jene, můj drahý Jeníčku,“ a tiskla ústa mateřská na rozpálené čelo dítěte. Minula prote- stantský chrám, octnula se dávno již v širém poli, až tu náhle se zastavila, neboť naproti ní šel opilý sedlák. ní. (Pokračování.) Zprávy denní. Jmenování biskupa budějovického. Nedělní úřadní noviny přinášejí cí- sařské rozhodnutí ze dne 21. května, jímž světicí biskup pražské arcidié- cese dr. K. Průcha jmenován jest biskupem budějovickým. Svěcení kněžstva. Světicí biskup dr. Průcha vykoná v budějovickém semináři svěcení alumnů na kněžství v prvních dnech měsíce července. Potvrzení starosta. Nejvyšším rozhodnutím byla volba okresního starosty p. Josefa Schaffránka v No- ve Kdýni potvrzena. Konservatoři (v Čechách. C. k ústř. komise pro vypátrání a zacho- FEUILLETON Pod jasným nebem. Několik vzpomínek. Napsal Viktor Alceni. I. Prostý motiv. Tichý, klidný večer . . . zapadlé rovy, zpřerážené kříže, pomníky a erby . . . Hřbitov slavné kdysi Verony. Uprostřed hrobka Kapuletův .. Polámané sloupy, zvrá- cený mramor. Nad proraženou klenbou zřím věčně modré jasné vlašské nebe, a ze šumějicích oliv — v jichž rato- lestech tisíce pěvců — naslouchám písn o ztraceném ži- votě, o zmařené lásce, nejčistší a nejsvětější lásce, jaké není více v světě . . . Odpočívám na pobořeném stupni sarkofágu, jenž kdysi v chladném svém náručí hostil božskou Julii .. . Zde ji u nohou vydechl ducha Romeo . . . Hledím naň s lítostí v srdci i v oku . . . Hledím naň mlčky . . , , pod tíží hlasu osudu, hlas lidský umlká, hlava se kloní k ňadrům níž a slza oko smáčí . . . .! Zde dvé srdcí zhynulo, tak se milujících, jak pták na jaře rozkvétlou miluje olivu, a anděl anděla! Teď prázden jest! Kam poděl se as svatý popel ten, krví po- svěcen a znectěn svárem rodovým . . . .? Jen prázdno zírá ze všech stran, zpuštošení, zapo- mění . . . . „A sochu zlatou dám jim postavit“. Veliký básníku ty velikou jsi onu lásku pochopil .. Mijí čas a leta plynou v moře hluboké, jež slove věčností, mramor rozpadne se v prach, i lidské umění, jen lásky poesie věčně potrvá . . . Sem všichni, kdož láskou zmíráte neb žijete, sem k svatým těm troskám Juliina sarkofágu spějte. Zde jedině vám možno kouzlo pravé lásky pochopit a vysti- hnout . Zde útěchy i slasti dojdete.